Další den

Asi dva dny po založení blogu za mnou přišel Nikolas (kámoš z baráku a taky vzdálený  příbuzný), že jede za pradědou do Rumunska a pak za další rodinou do Uzbekistánu na 3 měsíce, jestli nechcu jet tež.

Tak jsem souhlasila. Nabalila jsem 3 trika, jedny kalhotky (nikdy nevíte, kdy budou náhodou třeba vyměnit), 32 svých oblíbených naušnic, truhlu prstenů, 2 zlaté sukně a růžové lodičky.

Pak jsem zavolala svoje  fakany, jestli chcou jet tež. Většina chtěla zůstat doma, ale Fero, Erik, Kamil, Dežo, Emanuel, Emanuel druhý, Armando, Chosé, Chosé Armando, Gucci, Chulio, Enrique, Kasandra, Angelika, Sergio, Pedro, Esemeralda a Demeter řekli, že pojedou tež. Hadry už jsem jim nebalila, bo už jsem jich sama měla dost, tak jsem si řekla, že se kdyžtak podělíme, vzala jsem teda jenom pasy, kdyby ti gadžové na hranicích měli zas nějaké kecy jako minule při cestě do Pákistánu. Chuji. 

Rychle jsem ještě zaskočila na sociálku pokecat s kámošema a rozloučit se.

Ve 4 odpoledne už stál Nikolas s žigulem před barákem, tak jsme všici nastoupili a mohlo se jet.

Cesta byla dlouhá, ale děcka měla v zadu dos místa, tak tam cvičili džudo, karate, kung-fu a podobné hovadiny na ty svoje "strítfajty". Tak říkají bytkám v Přivoze a okolí. Pak se zpívalo a já jsem si párkrát na benzince i zatančila.

Když jsme dorazlili do Rumunska, u pradědy byl na navštěvě i stryc s jeho neteří a zároveň taky  manželkou Chuanitou a s děckama. Ti moji smradi si na nich hned procvičili trenink z auta. Přišli i susedi, tak jsme šli na zahradu, zapálili pneumatiku naplněnou odpadkama, sedli si dookola a zpívali. Při tom jsme otevřeli demižon Vodky značky Vodka, co jsme jim přivezli, snědli pár koček, co šlo kolem, a hodovali jsme dlouho do noci.

Ráno jsme vstávali kolem 16h., převlekla jsem si prsteny, šla si ulevit na wc (bo té vodky bylo příliš). Každý den se pak jelo ve stejnem stylu, akorát jak došla vodka, pil se normálně líh (pro ty slabší líh s vodou), Alpa, Okena a podobné přípravky. Mixovalo se to s po domácku vyrobeným vínem, tak to bylo super.. Jako ňáky koktejl z Malibu.

Za 5 týdnů jsme se se všemi rozloučili, nasáčkovala jsem děcka do auta a jelo se dál, směr Uzbekistán.

Nikolas to odřidil  skoro celé sám, i když párkrat nechal za volantem i Emanuela druhého  a Sergia. Je jim sice 9, ale vypadají tak na 13, takže u cajtů by to kdyžtak ukecat snad šlo. Každopadně nás nikdo nezastavil, takže v poho.

V Uzbekistánu bylo pěkně hnusně a já chytla nerva, bo mi Nikolas sliboval, že tam chytnu bronz.

Takže zase pěkně nas*aná jsem se uklidňovala myšlenkou, že pujdu aspoň zase v letě zadačo na kupak na Čapkarnu.

Největši vrchol ale byl, když jsme přijeli k baraku od přibuznych a zjistili jsme, že nejsou doma.  Nebrali Nikolasovi telefon, tak jsme jim napsali ezemesku. Za chvilu přišla odpověď, že jsou na dovči v Kazachstánu, že zapomněli, že máme dorazit.  To mě dorazilo.

Sice to je kusek, ale Nikolas se ožral hned, jak vystoupil, tak nemohl tak daleko řídit, tak jsme jeli jen za nějakým jeho kámošem, jmenuje se Šavkat.  Frajer má byt 1+1 a bydlí si tam sám jak král. Má i dividičko, sice bez televize, ale i tak jako. A hlavně je to úchylák. Furt mě otravoval, ale večer jsme popili, tak už mi to tolik nevadilo. Po několika dnech jsme si začli rozumět, protože jsme zjistili, že umíme stejný jazyk. Romštinu. 

Šavkat to uměl s děckama, ukázal jim, že je ve strítfajtu lepší než oni, tak si získal autoritu. Nejvíc u Fera, ten to dostal 6x do ksichtu kopačkou. Haha.

Když nastal čas odjezdu, byla jsem celkem i smutná, bo mi Šavkat bude chybět. Teď si pišem nemravné esemesky a posíláme si i  emememememesky, tak uvidime, co z toho  bude.

Potřebuju totiž chlapa, tak kdybytse o někom věděli, řekněte mu, ať mi tu napíše komentař.

Dik a čus.

Džamila